Září 2011

Justiční vražda Troye Davise a iluze o svobodném světě

27. září 2011 v 23:37 | Tomáš Bílek

Předem bych chtěl čtenáře ujistit, že je mi cizí soudobá módní protiamerická vlna. Naopak: považuji za cenné (a velmi nesamozřejmé), co USA v novodobé historii vybudovaly: stabilní ústavní demokracii, oddělenost soudní a státní moci, ba i neokonzervativní angažmá v (alespoň některých) válečných konfliktech. Pokud mě tedy nyní v otázce causy Troye Davise okolnosti přivedly na stejnou stranu barikády s levicovými, pro-palestinskými, neo-marxistickými a porůznu alternativními aktéry, pak s nimi tvořím pouze koalici ad hock. Nic víc, nic míň. Dokonce i přesto, že se osobně angažuji v Amnesty International, která si rovněž nepěstuje obzvášť konzistentní pro-americké (či pro-izraelské) image.

Justiční vražda Troye Davise mě zlomila. Jsem pobouřen v míře, v jaké už jsem dlouho nebyl a celý případ mě naplňuje pocity beznaděje a zoufalství. Uvědomuji si totiž, že je to nevyhnutelný důsledek lidské svobody. Není to tedy výzva k nastolení nějakých jiných, lepších pořádků v Americe.

Jeden z mých kolegů z Amnesty International napsal na facebooku tento troufalý výrok: "Amerika pro mne není nadále země, kde je myšlenka respektu k lidským právům brána vážně, jelikož je pod vedením zločinců." Oponoval jsem mu. Mám totiž poměrně vysokou míru důvěry v otevřenou, transparentní, svobodnou a vyzrálou demokracii, která v této zemi panuje. Jistě: žádné svobodné sociální uskupení není imunní vůči zákulisním dohodám, konspiracím, manipulacím, zpravodajským hrám. Pročež nepopírám, že obé se skloubí napříč i novodobou americkou historií: Jak svobodná vůle většiny, tak zákulisní manipulace šedými eminencemi. Sebelepší systém nezaručí imunitu vůči křiváctví, hlouposti, svévoli, či - jedním slovem - vůči hříchu.

Ředitel Občanského institutu Roman Joch, jednou řekl cosi ve smyslu, že zásadní rozdíl mezi svobodným systémem a totalitou je v tom, že ve svobodném systému můžete svobodně kritizovat, že se vám něco nelíbí a snažit se odpůrce přesvědčit ke změně. A nikdo vás za tuto kritiku nezamorduje.

Jistě je dobré (a nemyslím to nijak ironicky), že jak demonstranti před Davisovou věznicí, tak Jimmy Carter, Michael Moore a statisíce dalších mohli svobodně vyjádřit svůj názor a nikdo je za to neperzekuoval. Troyi Davisovi to však život nezachránilo. Jochovu apologii Západu tedy sdílím, zároveň se ale ptám: s kým se vlastně poměřujeme? Neměli bychom mít na sebe mnohem vyšší nároky než jen dokazovat, že jsme lepší než totalitáři?

Svou při tedy vůbec nevznáším proti ústavnímu režimu USA, nýbrž proti konkrétním lidem, kteří Davisovu smrt zavinili. Vzpomínám si nyní, v jakémsi podivném kontrapunktu, na dávné předvolební heslo KSČM: "Chyba je v režimu." Jenže chyba není v režimu, ten totiž prokázal životaschopnost (pokud ne u nás, pak určitě v USA) v mnoha historických zkouškách a testech prostřednictvím nesčetného množství lidských příběhů.

Americká svoboda je pověstná, a nemá asi smysl připomínat její nejkřiklavější projevy: někdejší aktivity Ku-Klux-Klanu, popíračů holocaustu či obskurních sekt. Přesto si neodpustím poukázat i na jeden novější fenomén, dokazující, že podobné věci je nutno ve jménu svobody slova tolerovat i v současnosti. V poslední době se napříč Amerikou rozmáhají aktivity druhdy lokální bojůvky Westboro Baptist Church. Toto uskupení pravidelně demonstruje na pohřbech padlých amerických vojáků a dává pozůstalým ostentativně najevo, že smrt válečných hrdinů je zaslouženým Božím trestem. Za co? Za to, že Amerika netrestá homosexuály (zda vězením či smrtí se můžeme jen domýšlet). A tak předáci této skupiny posílají své děti mezi truchlící pozůstalé s hesly "Bůh nenávidí buzeranty." Žaloby nepomohly: svobodu slova je nutno ctít za každou cenu.

Jako by nebylo dost na tom, že jsou zneužívány děti k bezprecedentní homofobní propagandě. Že je pošlapávána jakákoliv etiketa či pieta. A že jsou podkopávány ideály baptismu, které jsou dodnes zdrojem sociálního a ekonomicky odpovědného myšlení pro velkou část Američanů.

Svoboda je prostě nade vše. A k čemu tato decentralizace odpovědnosti vede, jsme nyní viděli na případu Troye Davise.

Ne, nevinná smrt Troye Davise není výpovědí o krizi Západu či o úpadku Ameriky. Je výpovědí o chladnokrevnosti, mstě, neochotě se vcítit do příběhu druhého člověka a důvěřovat mu. A jestli i svobodný systém ukazuje tyto vlastnosti v plné nahotě, co teprve totalitní systémy? Tedy systémy, které i samotný režim znásilňují pro svévolné cíle hrstky privilegovaných.